THE GENOTYPE - ONEIRONAUTS
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přes TRIVIUM tu byl vždycky spíš kolega Rudi, já jsem tuhle americkou sebranku, které nikdy nedělalo problémy vyhmátnout frčící trendy, pokládal vždycky za čistě spotřební zboží. Zpětně musím uznat, že třeba „Shogun“ (2008) patří k tomu lepšímu, co metalcorem načichlý mainstream vyprodukoval. Nicméně následující alba kapely zabředla do rozpačitosti, kterou už bolestně pociťovali i jinak věrní fandové.
Jako by floridskou úderku zdravě nasralo období nejistoty na postu bubeníka (mezi lety 2014 a 2016 vystřídala hned tři) a jako by kýženým katalyzátorem hněvu byl příchod virtuózního kanonýra Alexe Benta. Rodák z californského Oaklandu je sice ledva v polovině třetí dekády života, ale profesně už má na kontě takové záseky jako technickou smrt s DECREPIT BIRTH nebo živé účinkování s legendárními thrashery TESTAMENT. Možná vám tenhle chlapík bude asociovat blaženého méďu, ale jakmile vleze za bicí, dějí se věci. Zejména u kapely, která sází na dokonalou souhru agresivních thrashových pasáží s hyper-melodickými party.
U TRIVIUM je vlastně na „The Sin and the Sentence“ všechno při starém, jen vyvanutý arzenál metalcorových riffů a hitových refrénů nahradila čerstvou municí. Matt Heafy stále střídá nasraný křik a výše posazený melodický vokál, ale na rozdíl od předchozích desek mu to zase lepí dohromady. Už v titulním songu funguje chemie dokonale – a je to právě projev Alexe Benta, který jednoduché, ale šikovně poskládané koláži dodává adrenalin. Připočtěme si k tomu hlavní kytaru Coreyho Beaulieua, která do pranice přidává maidenovské vyhrávky a neštítí se ani trochy těch neoklasicistních kudrlinek, a máme tu TRIVIUM, o kterých může nejen zámořská kritika zase pět ódy jako o modelových představitelích posluchačsky vstřícné metly.
Pokud vás na TRIVIUM (podobně jako mě) štvala určitá unylost; pocit, že kapela v líbivých zpěvných pasážích dříme, nyní se najednou dostavuje pocit ostražité šelmy, která se chystá ke skoku. A její tesáky už nejsou z kartonu, ale zadírají se pod kůži. Producent Josh Wilbur, který má na kontě tak rozdílné zářezy jako GOJIRU, SUM 41 či AVRIL LAVIGNE, dodal přesně padnoucí zvuk, tak akorát nadýchaný, čitelný i agresivní. Skvěle v něm vynikne reformovaná a našlapaná rytmika i nadání pro průrazné silové riffy a zapamatovatelné melodické vrstvy. Víc dynamiky by neškodilo, ale přinejmenším nemáte pocit, že si dáváte soutěž v hlavičkování s buldozerem.
„The Sin and the Sentence“ je moderní, přístupná a zdravě sebevědomá deska od kapely, která si už dávno osvojila všechny triky, ale najednou dostala novou jiskru. Nedá se říct, že tahle jízda probíhá totálně hladce, na to jsou některé položky ve druhé polovině desky až moc předvídatelné a generické. Bezmála hodinová stopáž klade dost výrazné nároky na nerezový řetěz kapely a ten sem tam spadne, ne že ne. Jenže když si melodie a kousavost sednou, je to parádní souhra. Při poslechu rtuťovitého songu „Betrayer“ dokonce člověk chápe, proč některá média roky TRIVIUM hajpují jako možnou další velkou metalovou značku.
Pro mne Floriďané pořád zůstávají až příliš čitelní a nepůvodní na to, aby mohli trendy sami tvořit. Ale vůbec poprvé jejich partii beru skoro od prvního do posledního tahu. „The Sin and the Sentence“ patří rozhodně k nejlepším zásekům jejich bohaté diskografie a byla by škoda se mu vyhnout.
S novým bubeníkem přišla forma a jedno z nejlepších alb protežované americké úderky.
7,5 / 10
Matt Heafy
- vokály, kytara
Corey Beaulieu
- kytara
Paolo Gregoletto
- basa
Alex Bent
- bicí
1. The Sin and the Sentence
2. Beyond Oblivion
3. Other Words
4. The Heart from Your Hat
5. Betrayer
6. The Wretchedness Inside
7. Endless Night
8. Sever the Hand
9. Beauty in the Sorrow
10. The Revanchist
11. Thrown into the Fire
What The Dead Men Say (2020)
The Sin And The Sentence (2017)
Silence In The Snow (2015)
Vengeance Falls (2013)
In Waves (2011)
Shogun (2008)
The Crusade (2006)
Ascendancy (2005)
Ember To Inferno (2003)
Trivium (EP) (2003)
Vydáno: 2017
Vydavatel: Roadrunner
Stopáž: 57:18
Produkce: Josh Wilbur
Studio: Hybrid Studios
Dynamic range: 6
baví baví
Mexická odpověď na AMARANTHE. Je to trochu ostřejší, v základu více do deathu, téměř bez čistého mužského zpěvu a méně chytlavých melodií, ve kterých má zase navrch Mörckova parta. Ale je to dobré.
Jak může znít doom metal s blízkovýchodními vlivy, když se urve ze řetězů a nabere na rychlosti a progresi, to ukazuje v Londýně sídlící parta kolem výrazné zpěvačky Niny Saeidi. Tahle hudba nakopává zadele.
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.